reklama

Jsme na Facebooku! Koukni, co je nového.

Seriál na Studenta.cz Studenti: Máme pocit, že se na nás kladou vysoké nároky? Jak se nezbláznit z toho, že ještě nejsme milionáři.

 

Seriál na Studenta.cz

Studenti a věda: Je sexy? Je in?

Studenti a věda: Je sexy? Je in?

Jak jsou na tom mladí čeští vědci? Bez vědy bychom se jako lidstvo přece moc daleko nedostali, vědu potřebujeme. Co všechno se v rámci ní dá studovat? Víme o tom vůbec? A co českou vědu ohrožuje? Podívali jsme se tomu na hřebíček.

Všechny díly seriálu zde

Anna Fučíková: „Kam ten svět spěje? Ženy a fyzika!“

12.5.2017 / Společnost

Z diktátů dostávala většinou pětky a už na základce málem propadla. Kromě toho je ale paní doktorka Anička Fučíková také jednou z nadějných mladých českých vědkyň současnosti. Jako první se jí podařilo vyrobit křemíkový nanokrystal s velice úzkou emisní čárou, který má využití nejen v technice ale třeba časem i v medicíně.

Aničko, prozraďte nám – jak jste se dostala k vědě?

Že chci dělat vědu, to jsem věděla už jako malé dítě. Později jsem se k tomu dostala na základní škole. Nejdřív jsem se věnovala biologii, ale ta byla zprvu spíš o poznávání kytek, nebyla to ta zábavná věda v laboratoři. To mě poměrně rychle přešlo. Pak jsem zkusila dějiny, kde jsem se dostala na různé olympiády, ale záhy jsem i tam zjistila, že je to všechno až moc jednoduché. No a potom jsem se dostala k matematice a fyzice, kde vím, že jim nikdy nebudu rozumět tak, jak bych chtěla. Celý život tak fakticky mám co dělat a šanci poznávat nové věci.

Vedli vás k vědě už na základní škole? 

Na mojí základní škole se věda nijak přímo nepropagovala, ale věnovali se studentům, co se týče různých soutěží. Nebylo by to, že by nás vedli k nějakým experimentům, ale učitelé třeba navrhli: „Hele, tady je soutěž, nechceš to zkusit? Já ti pomůžu.“

Jaké to pro vás obecně bylo ve škole?

Od první do čtvrté třídy základní školy to bylo nic moc. Málem mě i kvůli češtině vyrazili. Na druhém stupni už zjistili, že nejsem tak blbá, jak si původně mysleli, a základku jsem končila s vyznamenáním. Takové jsem měla všechny začátky na školách – začínala jsem jako propadlík, ale končila jsem s výborným prospěchem. Stejně jako na matfyzu – prvák jsem málem neudělala (byl podmínečný zápis do druháku), v páťáku jsem už měla prospěchové stipendium. Přes ty moje různé dys- poruchy mi vždycky chvíli trvalo najít systém, jak dostat do hlavy potřebné znalosti.

Jaké dys- poruchy myslíte?

Trpím dyslexií, dysgrafií, dysortografií, a dokonce na to mám někde doma papír. Zní to hrozně, vím, ale já to chápu, učitelé tehdy měli reálné důvody a o těch dys- poruchách se ještě tolik nemluvilo. Problém byl třeba v češtině, kde zejména nevěděli, co se mnou, protože diktát jsem měla skoro vždycky za čtyři až pět a slohovku za jedna až tři. Hodně jsem totiž četla, i desítky knížek měsíčně, a protože mám částečně fotografickou paměť, tak jsem si vždycky jednotlivé části z knížek „vyfotila“ a pak slohovku skládala z nich a bez těch slov, se kterými mám problém. 

Kdy vám na tyhle dys- poruchy přišli? 

Před maturitou jsem si říkala, že by bylo dobrý mít alespoň nějakou úlevu, když jsem to sama sobě diagnostikovala. :) Tak jsem si došla za psycholožkou, abych na to měla papír. 

Máte vystudovanou Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy. Bylo těžké se tam dostat? 

Šla jsem na matfyz ze zemědělky (obor účetnictví), kde fyzika byla jen v prváku a pak vůbec. Takže nebylo ani divu, že u přijímaček jsem měla z matiky a informatiky lepší skóre než z fyziky.  No a prvák byl pak docela drsný, protože jsem vlastně byla fyzik samouk na jedné z nejtěžších škol fyziky v republice, takže jsem samozřejmě málem vyletěla.

Mgr. Anna Fučíková, Ph.D.

Doktorka Anna Fučíková vystudovala Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy, obor biofyzika a chemická fyzika. Momentálně pracuje jako odborná asistentka na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy a ve Fyzikálním ústavu Akademie věd jako vědecká pracovnice. Během své stáže na univerzitě ve švédském Stockholmu vynalezla unikátní úpravu povrchu křemíkových nanokrystalů. Za své úspěchy získala grant od Nadačního fondu Neuron a za svou práci na poli biofyziky cenu Česká hlava pro doktorandy.

Proč?

Bylo toho najednou nějak moc, co jsem se musela doučit. :-)

Jste žena ve vědě, to pořád ještě není standard. Proč myslíte?

Tak když se podíváte na statistiky, je v Česku žen ve vědě stále málo, máme dokonce první příčky v tom, že u nás nejvíc žen z vědy vypadává po Ph.D. a nedostávají se na vyšší pozice. Aktuálně se toto téma hodně řeší a mluví se o genderové diskriminaci při udělování grantů, problém je i mateřství – když na rok nebo na dva vypadne, je to velký problém, protože věda jde strašně rychle dopředu. A potom se prostě blbě vrací. Rozhodně to ale nevyřeší nějaké kvóty, lepší by bylo mít anonymizované grantové přihlášky nebo přihlášky na pracovní místa.  

Pokud vědkyně (nebo i vědec) takhle vypadne, je problém najít za ně náhradu?

Jde o to, v jakém oboru. Já mám specializaci, která se hodně špatně hledá v jedné osobě – mám znalosti z fyziky, biologie a teď po Ph.D. i chemie. Takže za mě by se třeba hledala náhrada špatně, tedy náhrada v jedné osobě. Ale i kdyby našli – já sama nemám čas na všechno, co bych chtěla dělat, takže když místo mě posune lidstvo o kousek dál někdo jiný, jenom mu poděkuji. :)

Občas se objevují názory, že ženy nemají ve vědě co dělat. Setkala jste se s tím někdy i vy osobně?

V mém nejbližším okolí a na našem oddělení takoví lidé nejsou. Ale jinak samozřejmě. Třeba když někdo přijde do laboratoře a myslí si, že jsem laborantka. To se sem tam stává. Myslím, že fyzika je taková poslední chlapská oblast, kde ženská není standard. Vzpomínám, že když jsem byla ve druháku na matfyzu, vzala jsem si knížku a vyrazila jsem do zahrad u Břevnovského kláštera. Učila jsem se tam z knížky na zkoušku a kolem šel starší pár a pán se zajímal, co to čtu a studuju. Zvedla jsem knížku a řekla „Elektřina a magnetismus od Sedláka“, a on jen zvolal „Bože, kam ten svět spěje! Ženy a fyzika!“ Tahle historka docela dobře ilustruje vztah starší generace k ženám ve vědě a obecně k novinkám.

Kdo vůbec rozhoduje o tom, co budete zkoumat?

Tak samozřejmě člověk má nějaké téma, které ho zajímá a staví na tom, co má za zázemí v laborce. Primárně však rozhoduje grantová agentura, tedy ti, co dávají finance. Bez nich se totiž ani nehnete. Fakulta se samozřejmě snaží, ale nemůže každého zásobovat penězi na výzkum. Nemůže si dovolit sponzorovat úplně všechny, kolikrát je ráda, že nám zaplatí elektřinu a základní věci, občas něco opraví. Takže člověku nezbude než psát grantové přihlášky a prosit.  

Získala jste cenu Neuron za výzkum unikátních křemíkových nanokrystalů s tenkou emisní čárou, které jste vyrobila jako první na světě. Jak to celé vlastně probíhalo? 

Tak bylo to i trošku o štěstí, původně jsme chtěli vyrobit standardní křemíkové nanokrystaly. Ale kvůli nedostatku financí na aparaturu jsem musela trošku improvizovat a díky tomu jsme vyrobili unikátní nanomateriál. Pak rok trvalo, než se nám to podařilo pochopit a kontrolovaně opakovat. 

Zbývá vám vůbec v rámci všech vašich vědeckých aktivit a povinností čas na koníčky? 

Je pravda, že na ně teď čas moc není. Ale když byl, tak jsem fotila, docela i profesně – třeba historické akce. Dostalo mě to na místa, kam se člověk běžně nedostane, což byl skvělý zážitek. Jednu chvíli jsem si tím i přivydělávala a zaplatilo mi to výbavu na focení, kterou mám. Teď fotím, jen když mě někdo ukecá, třeba kamarádům svatby, a beru to jako relax. A pak i ráda cestuju. I když to je taky občas veselé. 

Jak to myslíte? Co se vám během cest přihodilo?

Třeba v Japonsku jsem byla zrovna tehdy, když přišlo tsunami. Byli jsme právě v Hirošimě na hradě na kopci, když se ozvaly sirény. Nebo když jsem jela do Skotska, bylo tam sucho. Všechny vodopády vyschlé, a když jsme dojeli na Orkneje, kde prší 366 dní z 365, já dostala úžeh. :) A sem tam ještě trochu obchoduji na burze, loni se docela dařilo, říkám, že jsem si přivydělala na 13. a 14. plat.

Riskujete při investování?

Když znáte rizika, tak nejste až zas takový riskér. Ale ekonomie mě baví, je to taková schovaná fyzika a matika s tím, že tam jsou skryté parametry v podobě nálad investorů a lidí, odhad toho, jak se budou chovat. A když člověk zná fyziku a miluje psychologii a zajímá se o ekonomii, usnadňuje mu to rozhodování.


Křemíkové nanokrystaly

Běžný křemíkový nanokrystal emituje světlo v široké spektrální oblasti. Nanokrystaly, které připravila doktorka Fučíková, jsou monochromní, tedy emitují pouze velice specifické světlo. Díky této důležité vlastnosti mohou mít v budoucnu široké užití v rámci vývoje nových technologií, ale také v optice nebo lékařství. 

„Odborník například připojí k nanokrystalu léčivo a pak sleduje, kam se v těle dostane. Když lépe pochopíme, kam přesně, jaké množství a kudy konkrétně označené nanokrystaly doputují, můžeme vybrat nejefektivnější léčivo, nebo stávající léčivo změnit tak, aby lépe fungovalo. Při použití nynějších postupů můžeme pozorovat maximálně asi tři jevy v buňce, s našimi nanočásticemi může být těchto jevů až třicet,“ vysvětluje paní doktorka. „Naše nanokrystaly by také mohly nahradit luminofory, které jsou poměrně drahé, v zářivkách nebo LED svítidlech. Další perspektivní využití se nabízí v optickém přenosu dat.“

Kromě výzkumu také učíte. Jaký je váš pohled na dnešní studenty? Nejste proti nim přece jen o mnoho starší.

Možná to bude znít příkře, ale podle mě nemají dost často takovou výdrž, co jsme mívali my. Co nejde napoprvé, do toho se jim už napodruhé nechce. Vidím to tady na studentech, kterým ani tak nechybí inteligence, jako spíš odolnost a vytrvalost. Inteligentní člověk je totiž z principu člověk líný, protože ví, jak se vyhnout náročným činnostem. To ale není vždy nevýhoda, lenost vedla už k mnoha objevům, ale i při té objevitelské lenosti musíte opakovat některé experimenty do zblbnutí s malými modifikacemi. 

Typ americké výchovy například lidem ve věku dnešních studentů říkal, že všechno umějí a jakákoliv chyba, která se přihodí, je externí a děti tam často dostávají i diplomy jen za účast. Což samozřejmě snižuje hodnotu těch na prvních místech a těm, co mají papír jen za to, že přišli, to na sebevědomí a vytrvalosti taky nepřidá. 

Uchazečů o technické a vědní obory každoročně ubývá. Má podle vás věda budoucnost i u téhle generace bez výdrže?

Myslím si, že se studenti zase k fyzice vrátí. Jen tam nastane změna, že se k vědě bude přistupovat trošku jinak. Ne že by totiž mladí neměli rádi vědu, ale vědí, že je to v jistém slova smyslu řehole. Účetní pracuje od devíti do pěti a domů si už práci nenese, kdežto já si nosím domů všechno a po práci pokračuji o večerech nebo o víkendu, čtu si články související s prací apod. Podle mě je právě tohle to, co jim vadí, spíš než věda sama o sobě. Nevidím to ale zas tak černě. Navíc třeba má pokud člověk matfyz a pak jde klidně dělat i úplně jinou pozici, tak je to pořád pozitivní, protože se naučil logickému myšlení, analýze, apod. Díky tomu pak může jít v podstatě kamkoli. 

Jak vy vidíte svou budoucnost ve vědě?

Já bych svou práci už asi neměnila. Nikdy nevím, co ten den budu dělat, a to je pro mě skvělý pocit. Za tři měsíce mi ale končí smlouva a ještě nevím, jestli si mě tu nechají, tak uvidíme. Ve vědě máte obecně většinou úvazek na dva nebo tři roky a pak často nevíte do poslední chvíle, jestli nebudete muset jinam. Najít dobré místo ve vědě pak trvá klidně i rok a musíte putovat tam, kde je práce, ne naopak. Já proto říkám, že vědci jsou takoví novodobí nomádi. Stojí to ale za to.

Text: Markéta Paráčková, Radka Bartošová
Foto: Jindra Kodíček

Diskusní fórum

reklama
reklama
reklama